A. Huxley:"Až lidé jednou zjistí pravdu, zešílí z ní..." - to není nutné, ale čistit se a zvyšovat vibrace a lásku ano. Začněte s vědomým tvořením své reality, nejlépe HNED!

Kniha 2009 - 1. Úvodem; začátky očkování

18. února 2010 v 22:51 | Bernard Buchwald |  Epidemie a očkování
Dr. Med. Bernard Buchwald, autor knihy Očkování - obchod se strachem, narozen roku 1920 v Eisenbergu, maturoval v r. 1939. Medicínu studoval na universitě Königsberg a universitě Gdaňsk, dále Jena, Hamburk. Uznán odborným lékařem plicním, také v oboru vnitřního lékařství. Doplňující vzdělání získal v oboru přírodního, sociálního a lázeňského lékařství u Bavorské zemské lékařské komory v Mnichově. V letech 1970 až 1982 pracoval jako vedoucí lékař na Klinik Franken BfA v Badd Steben. V letech 1982 až 1989 jako vedoucí lékař na Klinik am Park tamtéž. Od r. 1990 je ve starobním důchodu.

Již téměř 40 let je lékařským poradcem Svazu na ochranu poškozených následkem očkování. Během této doby sestavil objemnou sbírku literatury o infekčních chorobách, očkování a o poškozených následkem očkování. Ta je dnes tvořena 3000 separátů, monografií a fotokopií vědeckých publikací. K této sbírce patří také 50 doktorských prací.

Je obeznámen s téměř tisícem případů poškození a se 350 měl osobní kontakt. Dosud napsal 200 monografií o očkování a poškozeních následkem očkování, které byly nabídnuty z větší části lékařským odborným časopisům. Jejich zveřejnění bylo zamítnuto. Práce byly posléze zveřejněny v německých odborných časopisech pro léčitele, přírodní medicínu a v dalších časopisech. Dosud vypracoval přibližně 150 odborných dobrozdání k procesům a uznání poškození následkem očkování u sociálních a zemských sociálních soudů. V posledních letech stále rostl počet přednášek doma i v zahraničí. Na uvedené knize pracoval přibližně 35 let.


Úvodem

Hluboko v našem národě (Německo) je zakořeněna nespokojenost se zdravotní politikou naší vlády, strach z poškození následkem očkování a strach ze všemocných lékařů. Před mnoha lety jsem se seznámil s Hermannem Forschepiepem, předsedou německého Lidového zdravotního hnutí. Postupně se vyvíjela stále užší spolupráce a když Hermann založil "Svaz na ochranu poškozených následkem očkování", stal jsem se jeho "lékařským poradcem". Díky této činnosti jsem získal vhled do problematiky poškození následkem očkování a seznámil se s hroznými osudy postižených.

Během studia na universitě i v poválečných letech jsem slýchal pouze o přednostech a požehnání očkování a neměl jsem ani zdání o obrácené straně této mince.

V době vzniku epidemie neštovic byly noviny plné zpráv velkého rozsahu a s tučnými nadpisy na titulních stranách. Když jsem je tehdy čítával, ještě jsem nechápal, že jejich účelem je vyvolání strachu mezi obyvatelstvem. V rámci masových očkovacích kampaní se tehdy prováděly až statisíce aplikací. Psalo se o nich v novinách na titulních stranách spolu s výzvou, aby se lidé okamžitě nechali očkovat. Částečně se o epidemiích psalo i v odborných lékařských časopisech. Zde jsem si všiml, že se připouštělo drobným písmem, že onemocněli také lidé, kteří se krátce předtím nechali očkovat.


Infekční nemoci a očkování

Historie poškození následkem očkování se datuje do začátku 18. stol. V Konstantinopoli byly tisíce lidí "zátkovány" neštovicovými puchýři. Z puchýře nemocného člověka trpícího lehkou formou neštovic byl odebrán hnis, který byl přenesen na zdravého člověka v naději, že se tak vyvolá pouze lehká forma neštovic a bude chráněn před neštovicemi pravými. O několik let později bylo v Anglii zjištěno, že někteří onemocněli pouze lehkou formou neštovic a naopak jiní onemocněli vážně, následkem čehož také zemřeli. V Anglii se napodoboval postup arabských lékařů: jehlou se otevřel puchýřek člověka s lehkou formou neštovic a neštovicový hnis se přenesl na naškrábnutou kůži zdravého člověka. V roce 1718 nechala Lady Mary Wortlay Montague proceduru provést u svého syna i dcery. Protože byla příslušnicí vysoké anglické aristokracie, působila jako vzor a přispěla tak k jejímu rozšíření. Po jejím návratu do Anglie tuto proceduru podstoupilo téměř 1000 osob.
Brzy se však dostavily těžké následky: Mnozí očkovaní onemocněli vážně, jiní velmi vážně a mnoho jich také zemřelo. Každý očkovaný se stal zdrojem infekce pro své okolí. Všude tam, kde byla metoda použita, vzrostl prudce počet onemocnění.
V Londýně zemřelo na neštovice následně přibližně o 25000 lidí ročně více než v letech před zavedením očkování! Také v Hamburku a Berlíně došlo po zavedení této metody k velikým epidemiím. Následovaly zákazy na úrovni měst i státu. Podle essenského zákona měl být každý lékař za provedení metody potrestán pokutou 50 říšských tolarů.
Na konci 18. stol. Objevil anglický venkovský lékař Edward Jenner očkovací metodu, o které tvrdil, že slouží jako ochrana před neštovicemi. Jenner odebral hnis z dojičského hrbolu na ruce děvečky od krav Sarah Nelmesové a škrábnutím ho aplikoval pokusným osobám. V místě škrábnutí vznikaly hnisavé puchýře, ze kterých Jenner čerpal materiál pro další očkování. Také přímo z puchýřků zvířat trpících kravskými neštovicemi. Z počátku od sebe očkovací řady odděloval, později však lidský a zvířecí hnis směšoval!
Tímto způsobem očkoval svého syna, když mu bylo 10 měsíců. V roce 1798 očkoval tehdy pětiletého Johna Bakera, stejně jako ženu v osmém měsíci těhotenství. Obě děti a těhotná žena se staly prvními poškozenými v důsledku této metody. U Jennerova syna došlo po očkování k zastavení duševního vývoje, zemřel v 21 letech jako slabomyslný. Pětiletý John zemřel krátce po očkování. Žena očkovaná při těhotenství přestala cítit 23. den po očkování pohyby plodu a po dalších 12 dnech porodila mrtvé dítě jehož kůže byla pokryta puchýřky podobnými neštovicím.
Jenner dále rozesílal svou očkovací látku na evropské královské dvory a během 18 měsíců rozeslal téměř 20000 dávek séra do zahraničí. Státy si sérum částečně vyměňovaly mezi sebou. Aplikovalo se převážně sirotkům, aby se z jejich hnisavých puchýřků získával další materiál. Také ten se rozesílal dál.
Očkování napodobovali pastoři, porodní asistentky, holiči a lékaři. Vláda byla vyzývána formou provolání a novinovými články, aby bylo uzákoněno povinné očkování. Již v roce 1807 bylo zavedeno zákonné očkování v Hesensku jako prvním státě v Německu, za ním následovalo Bavorsko. Na sklonku svého života zažil Jenner velké epidemie neštovic v Anglii. Vyšlo najevo, že lidé, které očkoval nebo byli očkováni jeho metodou, nebyli před neštovicemi chráněni. Na konci života Jennera trápily pochybnosti, zda jeho metoda byla skutečně prospěšná, nebo naopak, jestli nezpůsobil pohromu.
Selhání variolace bylo označeno jako "první krize očkování proti neštovicím".
Selhání Jennerovy metody jako "druhá krize".
Hrůzu následně vyvolalo zjištění, že využíváním sirotků jako zdroje očkovací látky se šířily některé krevní choroby, zejména syfilis. Díky tomu se začala očkovací látka také pěstovat na kůži telat. Brzy bylo ale zjištěno, že lidé očkovaní sérem vypěstovaným na zvířatech mohou onemocnět neštovicemi. Tato skutečnost byla tajena, nebo, pokud vyšla najevo, zahrána do autu. Tvrdilo se, že jejich onemocnění bylo jen lehké. Později se toto období označovalo jako "třetí krize". Čtvrtá krize se týkala období po první světové válce, kdy vyšla najevo poškození mozku vzniklá následkem očkování. Poznatky pocházejí od pražského profesora Lucksche, který tehdy upozornil v několika vědeckých pojednáních na změny mozku po očkování proti neštovicím. Toto onemocnění označil jako postvakcinační encefalitida. Pátá krize byla způsobena novými poznatky na poli virologie, vyšlo totiž najevo, že očkovací látka pěstovaná za účelem očkování neobsahuje ani virus kravských ani lidských neštovic, ale virus dosud neznámý - později označovaný jako "očkovací virus" (Poxvirus vacciniae).
V Německu existuje od roku 1816 statistika úmrtí následkem neštovic, která ukazuje, že provádění očkování nemělo vliv na počet úmrtí v důsledku neštovic.
Vypuknutí epidemie neštovic během války v letech 1870/71 bylo použito jako záminka ke zvýšenému nátlaku na zavedení druhého očkování. Co bylo příčinou epidemií neštovic? Téměř celá populace byla proti neštovicím očkována! Nákaza se vždy šířila z táborů francouzských válečných zajatců. Francouzští vojáci byli také očkováni proti neštovicím, ale hygienické podmínky byly v zajateckých táborech tak zoufalé, že se neštovice rychle šířily a přeskočily také na německé obyvatelstvo.
Po prvním i druhém očkování docházelo v Německu Prusku i Sasku ke stále novým epidemiím neštovic. Dr. Schmitz informoval o epidemiích z roku 1943 u německých vojáků na řecko - tureckém pohraničí a dokázal, že dobře živení a opakovaně očkovaní vojáci onemocněli neštovicemi stejně, jako civilní obyvatelstvo. V poválečném Německu pak ještě došlo k jedenácti epidemiím neštovic.


Druhy zvířat používané pro výrobu očkovacích látek

Poté, co pěstování očkovací látky proti neštovicím na opuštěných dětech vedlo k šíření všech nemocí přenosných krevní cestou, se přešlo na pěstování očkovacího séra na telecí kůži.
Telata se oholila, do kůže na břiše se udělaly stovky zářezů, do kterých se aplikovaly vakcinační viry. Došlo tak ke vzniku velkých hnisavých ploch. Hnis se seškrábal a vyrábělo se z něj očkovací sérum. Zvířata byla usmrcena. Stále více lidí se ozývalo proti získávání očkovací látky za pomoci telat. Telata byla ve stáji přivázána tak, aby si nemohla lehnout. Celá procedura byla pro zvířata až do jejich smrti jedno velké utrpení.
K získávání respektive výrobě ostatních, dnes běžných očkování se používala zvířata a zvířecí orgány.

Při každém očkování se malému dítěti aplikuje několikanásobně více patogenních zárodků než by se kdy dostalo do jeho organismu v rámci skutečného infekčního onemocnění.

Protože viry mohou existovat a množit se pouze v živém systému, získávají se při výrobě očkovacích látek většinou ze zvířat samotných, z buněčných kultur, nebo jsou pěstovány v oplodněných slepičích vejcích či z krve nakažených zvířat.

očkování
druh zvířat používaný k získávání očkovací látky
neštovice
telata (kůže), ovce (kůže), králíci (oči)
tetanus
koně
vzteklina
psi, ovce, opice, králíci, křečci, krysy, myši, slepičí a kachní vejce
tuberkulóza
krávy (vemeno), hraboš polní
dětská obrna
opice (ledviny a varlata)
zarděnky
králíci (ledviny)
spalničky
psi, morčata (ledviny), japonská křepelčí vejce, kuřecí embrya
černý kašel
myši
chřipka
kuřecí embrya

Tabulka: Johann Ambrosius Barth, Lipsko 1981
 


Aktuální články

Reklama