close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
A. Huxley:"Až lidé jednou zjistí pravdu, zešílí z ní..." - to není nutné, ale čistit se a zvyšovat vibrace a lásku ano. Začněte s vědomým tvořením své reality, nejlépe HNED!

Březen 2019

Vladimír Kafka – Ateliér života

11. března 2019 v 19:26 | elf |  Super KNIHY


Vladimír Kafka - Ateliér života

Menší knížka s šedivou obálkou se vejde do každé kabelky, batůžku na cestu, a přitom obsahuje tolik životní moudrosti a zásadních informací, že by měla patřit mezi povinnou četbu na středních školách, kde už jsou studenti snad schopni trochu více pochopit hloubku obsahu.

Autor, umělecký malíř, absolvent Akademie výtvarných umění, se narodil 11. dubna 1963 v Praze a 17. dubna 2018 se vrátil zpět do svého neviditelného domova. Více než čtvrt století se stihl věnovat tisícům lidí se závažnými zdravotními problémy, zejména onkologickým onemocněním. S úmyslem inspirovat druhé ke spokojenému životu ve zdraví pořádal po celé České republice besedy s lidmi, tzv. hostiny. Mnohé najdete na záznamech Youtube - zadejte vyhledat: Hostiny Vladimíra Kafky. Občerstvením těchto hostin byla životní moudrost a rady, díky kterým Vladimír dokázal stovky lidí doslova vzít hrobníkovi z lopaty a správně voleným resetem a probuzením mysli oddálit smrt mnohdy i o celé desítky let přesto, že doktoři nad konkrétními pacienty již zlomili hůl a vyslovili jasné verdikty typu "Propouštíme vás domů, už vám neumíme pomoci, zbývá vám 2-3 týdny života, zařiďte si vše potřebné!" V tuto chvíli nastoupil Vladimír a maximálně podpořil a někdy i probudil pacientovo přání a rozhodnutí, zůstat žít a to se pak naplnilo pomocí až zázračně jednoduchého mechanismu a podpořené silné vůle - žít. Vladimír v této, ale i předešlých knihách naznačuje ty nejzákladnější principy života, způsob, jak jej uchopit, ale také, jak přijmout smrt a skamarádit se s ní doslova.

Tuto knihu již nestihnul dokončit, veliké díky tedy také patří jeho přítelkyni, která Vladimíra podporovala v každodenní pomoci lidem, kterým Vladimír věnoval prakticky celý svůj čas. Jeho přítelkyně zaznamenávala s Vladimírem rozhovory, při kterých se v průběhu celé knížky dozvíme i zajímavé detaily mnohdy nezáviděníhodných životních situací samotného autora. Ten musel nasbírat životní zkušenosti v podobě ztráty všeho majetku, byl bývalou ženou vyhozen na ulici, na tři týdny se ocitl na Florenci - přímo mezi bezdomovci, souběžně musel řešit osobní zdravotní potíže, postupně přišel o části obou končetin… Kniha je čtivá až dojemná i pro detailně vykreslený náročný umělcův osobní život.

Především je však velice poučná skrze životní moudra a rady, kterými by se mohl řídit ve smyslu svého zdraví a štěstí snad každý. Rozhodně tuto, ale i další knihy Vladimíra Kafky doporučuji nejen přečíst, ale i mít a vracet se k nim, protože obsažené myšlenky považuji za hodně klíčové.
Lidé totiž až velmi často zapomínají na sebe sama, nenaslouchají svému citu a nitru, přehlíží své pocity, svoji duši. Ta se nám mnohdy snaží různými způsoby (nakonec pak i těžkou nemocí) naznačit, že se ubíráme špatným směrem, v rozporu s tím, co měla duše v plánu. A jestliže své životní chyby opakujeme a neumíme se poučit z předešlých znamení a chyb, hloubka lekce se pak musí projevit nakonec i vážnou nemocí. Přitom ještě stále zůstává čas, lekci konečně pochopit, učinit za minulým životem, nezdravými vztahy nebo přístupu k životu tlustou čáru, a nechat zemřít místo těla pouze starou mysl a znovu se obrazně narodit do zdravějšího života, který již bude vědomý a v souladu se svým cítěním, nitrem - duší.


Ukažme si alespoň několik zásadních myšlenek:

Každý člověk prý ovlivní za svůj život asi dvacet tisíc lidí. To už je velmi silná energie Světla. Základní otázka ale zní: Čím chceš ovlivňovat? Čeho chceš být poslem?

Mám - li v životě nějaký úmysl, měl bych ho také ztělesnit. Pokud svůj úmysl neprojevím, hromadí se v mém těle nevyužitá energie a začne v něm vytvářet nezdravé prostředí. Energie neproudí přirozeným způsobem ven, ale obrací se dovnitř, proti mně. Přijetím naší odvrácené strany a napřením láskyplné pozornosti k tomu, čeho se nejvíc obáváme, se přemalovává obraz nemoci do zdraví.

Lidé často bezmyšlenkovitě přijímají roli, která jim je určena vnějšími autoritami, a neslyší sami sebe.
Je to jako setkání vody s ohněm, ve kterém by ale nemělo jít o vítězství jednoho z nich, ale o pochopení obou, o jejich vzájemné doplnění, neboli přijetí.

Láska mě v životě nikdy neopustila. I v těch nejtěžších chvílích a situacích mi umožnila změnit směr mé cesty a navedla mě právě tam, kudy jsem měl jít.

Na život se nečeká. Máme jej tvořit a žít v každém okamžiku s maximálním úsilím a jasným úmyslem být existenci zdrojem. Z vlažného a polovičatého přístupu přichází jen zmatek a časté zklamání. Nerozhodnost a odevzdanost v sobě ukrývá strach a dluh vůči životu, který pak musíme v budoucnu splácet.

Čekáme, až "něco přijde", a když se konečně dočkáme, bojíme se pro změnu toho starého pustit a raději si to podržíme na horší časy.

Duch je světelná energie, která vyzařuje a vysílá do prostoru všechno, pro co se svobodně rozhodneme. Předtím ale musí nastat vědomé rozhodnutí, například že chceš být láskou, chceš být zdravá, že chceš být manželkou, nebo poslem života.

Když se věnuji nějaké činnosti, měla by v tom být obsažena moje stoprocentní opravdovost. Moje plně vložená energie, abych s tím mohl být právem spokojený.

Dnes chtějí mladí všechno hned, a přitom se jim do toho nechce jít s plným nasazením srdce, chybí nadšení a živý zápal pro věc.

Smrt je pouhá projekce, obraz, odraz reálného života, který svou přítomností umocňuje. Ani ty nejsi životem nebo smrtí. Jsi ohniskem obojího, ale jen na tobě záleží, kolik z života nebo ze smrti použiješ pro existenci.

My lidé, sobě většinou pozorně nenasloucháme. Chybně jsme vychováváni, že faktického poznání nabudeme až za mnoho let vystudováním několika vysokých škol a získáním mnoha titulů. Zaměňujeme tím vzdělání za uvědomění. Domníváme se, že soustavným přemýšlením dojdeme k živému poznání. Hlava ale není srdce a rozumování není láska.

Povolanou bytostí je každý z nás. Ale musíme se nejprve do sebe pořádně zaposlouchat a uslyšet se zevnitř. Živou odpovědí je potom návrat do sebe, domů do vědomí, na počátek všeho.

Zapomněli jsme, že jsme autory svých životů, i jakými neomezenými duchovními schopnostmi ve skutečnosti vládneme.

Smrt je součástí volání života. Je to alarmující příležitost se konečně otevřít a přijmout sílu života do celé naší bytosti. Rozhodnout se, jestli podlehnout smrti a nebo jestli tě život silou svého volání patřičně probere.

Plně respektuji nemoc, ale zároveň každého naléhavě vybízím, aby se zmocnil vlastního života a ten si svobodně a nově vymezil.

Zjednodušeně lze říci, že k léčení nic jiného než lásku použitou v přítomnosti nepotřebuješ.

Když nemůžeš, tak přidej.

Ze změn bychom neměli mít strach a zrovna tak bychom se neměli bát žít a milovat - a to i situace, které nám nejsou zrovna přívětivě nakloněny.

Oháníme se tím, že hledáme pravdu, ale vlastně nic neděláme opravdově.

Za vším stojí změna, díky které můžeme lehce přijít o všechno, čemu jsme dosud věřili. Víme, že můžeme přijít o naše domnělé jistoty. Právě proto je pro nás krajně obtížné probudit lásku vůči nemoci a nastartovat potřebné změny. Leckdy nás hrozba smrti donutí trochu se pohnout z místa a natočit konečně pozornost ke skutečnému a nepředstíranému životu. Řekl bych, že právě to po nás život chce: opravdové rozhodnutí potvrzené činem, kým chceme být.

Pro naše prozření je nutné odhodit veškerý viditelný hmotný balast, přes který se díváme na náš svět, a snažit se spatřit tu nejvyšší sílu zářivého ducha, který je ovšem pro naše nemocné oči jen stěží viditelný.
Naše civilizace trpí především vnitřní slepotou. Umí se dívat jen hmotným zrakem a podle toho hlavní obraz našeho současného světa vypadá. O vnitřním, citovém vidění většinou nemáme ani potuchy. Proto je nezbytné naše vnitřní oči doširoka rozevřít a nahlédnout s nimi za hraniční oponu na náš skutečný, neviditelný domov citu a ducha. V minulosti jsem byl v životě poměrně dost slepý a až odnětím končetin se mi podařilo oči otevřít a hnout se konečně z místa.

Cukrovka… svou nemoc miluji a nemám v plánu ji opouštět. Je mojí nehybnou kotvou v přítomnosti a důraznou připomínkou důležitých pravidel a rovnováhy ve spánku, pohybu, i v lásce k sobě. Přidržuje mě citlivě při zemi, abych někam daleko neuletěl a nezapomněl sám na sebe. Proto si své cukrovky uctivě vážím.

Dětem stačí prožít život v lásce, ve spojení s přírodou a v radostné a svobodné tvorbě. Nic jiného nepotřebují. Teprve když se začne duch v dítěti rozvíjet, začnou být chlapec nebo dívka zodpovědní za svoje vlastní uvažování a chování. To je pravý důvod zásadní dětské proměny během puberty a zároveň drahocenný okamžik, ve kterém se dá vygumovat veškerá naše negativní minulost natočením ke světlým stránkám života plným lásky a krásy - a nebo se v něm můžeme naopak víc zatížit.

Ve vesmíru existuje vždy a ve všem úmyslný plán nebo inteligentní souvislost. Nic se neodehrává nevědomě, protože duch je sám o sobě vědomím ve všem. Své působení zde si předem vybíráme.

Důvodů, proč se rodíš právě do své rodiny, bývá více. A pak pochopitelně plaveš - i ty - ve vibračních vlnách svých rodičů - jak v těch lehkých a zářivých, tak i v těch těžších a ne zrovna příjemných. Proto máš podobné složení krve, příbuzné myšlenky, obdobné zvyky a chování, stejné dispozice.

Hodně žen raději ze strachu zvolí nespokojenost ve vztahu, protože nenaleznou potřebnou odvahu změnit od základů svůj život, a děti se jim jako výmluva náramně hodí. Vůbec jim nedochází, že svým ustrašeným a odevzdaným postojem přímo ovlivňují duši milovaného dítěte.

Duše dítěte už tady byla milionkrát; milionkrát se narodila, milionkrát zemřela. Nemusíme z ní dělat hlupáka, ona ví své.

Největším darem, jakým můžeme svým dětem dát, je umožnit jim vyrůstat v láskyplném prostředí. Děti se učí odezíráním, pozorované kopírují a přenáší do svého dětského i dospělého světa.

Žádný cizí člověk nemůže způsobit tvé onemocnění; zpustit ho můžeš jen ty sám, a to kvůli prožívání svých těžkých vnitřních stavů nebo pocitů viny, atd.

Dědičné vlastnosti na duchovní úrovni vůbec neexistují. Rozhodující je přitažlivost stejného - podobných vlastností, myšlenek, pocitů, činů, záměrů. Na základě vzájemné podobnosti se přitahujeme k sobě navzájem a rodíme se do podmínek, které jsme si "zadělali" sami, jenom si to neuvědomujeme.

Lidé často přijímají roli, která jim je určena vnějšími autoritami, a neslyší sami sebe. V případě nemoci se to celkem trefně nazývá magie bílého pláště. Dotyční po těžké diagnóze přestávají žít, začnou se obávat ztráty života, a přijmou falešný obraz své smrti. Domnívají se, že život skončil a s tímto verdiktem se jenom smíří a přijmou jej - dovolí aby se naplnil a stal realitou. Většinový názor nemocných, jak o sobě smýšlejí, a přístup v podobě odevzdanosti… Ničí tím svou duši a rozhodně tím nebrání svůj život. Chtějí žít, ale nechají se zabíjet. Chtějí být zdraví, ale chovají se nemocně. Chtějí být milováni, ale nenávidí. Chtějí žít s láskou, ale přitom umírají strachy. Tento rozpor nás zabíjí.

Mám rád věci přiznané, transparentní, výrazné a jasné, a to nejen v umění. Nelíbí se mi určité variability, kdy hledáte zda je to "tohle", nebo "tamto". Všiml jsem si, že nečitelnost bývá často problémem i u lidí, kteří ke mně dochází na léčení.

Mnozí lidé doslova rezignují. Jen málo lidí je pro ochotných opravdu pro život něco obětovat; teoreticky možná ano, ale jasný čin v praxi? A tak mnozí raději zemřou, než by cokoliv změnili.

My lidé jsme zvyklí pořád něco po životě požadovat. V nemoci, kdy bychom měli naopak životu něco dávat, se nám nic vracet nechce.

Mnozí lidé se raději ukrývají za umění, nebo jiné zaměstnání, partneři za manželství, a přitom všichni do jednoho pohřbívají světlo svého života. Bojí se žít s láskou a podle toho pak život i jejich tvorba vypadá. Výsledek je vykalkulovaný, bez energie, mrtvý. Proto je mnohem důležitější:

Odložit vše z čeho máme strach a věnovat se dál jen radostnému životu. Najdeme-li odvahu a vzdáme se dobrovolně své masky ve jménu života, on nám to bohatě vynahradí na všech úrovních vědomí.

Každému bych doporučil - bezodkladně vyrovnat vlastní dluh lásky na sobě. Mdlý přístup a neláska k sobě nás zabíjí nejprve na duchu a pak i na těle. Všichni do jednoho jsme poslové Světla, lásky a zářného začátku, lehce se ale můžeme stát vyslanci bídy, fatálního zániku, válečné temnoty. Rozhodnutí o tom, kým se nakonec ve své plné opravdovosti staneme, spočívá pouze na nás!

Sem na tuto planetu, se rodíš naprosto dobrovolně, nikoli za trest.

Cestovat by měl úplně každý, třeba jen proto, aby v praxi zjistil, že mnohdy se zbytečně bojíme věcí, které za to vůbec nestojí, nebo že není důležité stále dokola něco teoreticky studovat, ale opravdu to prožít a potvrdit životem.

V Machu Picchu jsem prožíval znovuzrozené stavy radosti, svobody a lásky, které jsem v sobě po dobu osmi let našeho manželství dusil, až jsem je totálně pohřbil. Vzpomněl jsem si, že jsem svobodná bytost, že můžu zlobit a že se pokaždé mohu rozhodnout podle svého, protože jsem zodpovědný jen sám za sebe a nenesu vinu za chování a přání ostatních.

Na Florenci jsem zůstal přes tři týdny. V třeskutých mrazech a v prostorech, kde by mě nikdy v životě nenapadlo, že skončím, jsem se trpělivě učil vědomě ovládat bolest, přičemž se moje noha začala dávat nějakým záhadným způsobem dohromady. Gangréna samovolně ustupovala, až časem zmizela úplně. Bolest i gangréna.

Za všechno, co se nám v životě děje, si můžeme jen my sami. Všiml jsem si, že čím opravdovější člověk je, tím hlubší jsou jeho pády. Proto, abychom konečně prohlédli, nalezli sami sebe a pochopili mistrně utkané vesmírné souvislosti.

Musel jsem přijít o obě nohy, abych se pohnul z místa do vlastního sjednocení, což je svým způsobem tragikomické. Ztráta nohou u mne znamenala nevěrnost vlastní duši a to se v dlouhodobém měřítku opravdu nevyplácí.

Lidem, kteří jsou v beznadějném stavu z nemocnice propouštěni domů říkám, že celý vtip spočívá v tom jediném: natočit hlavní pozornost k životu.

Přijetí nemoci i života umožní jakýkoli stav za použití opravdové síly srdce zcela transformovat a úplně tím změnit hlavní proud energie jak v našem těle, tak v našem životě.

-------
Tolik některé myšlenky z první poloviny knihy. Nejlépe však je, poznat celou hloubku těchto poznání na příkladu života autora, detailně popisovaném v celé knize. Jeho partnerka pak po smrti autora dodává:

Smrtí totiž život nekončí, jen začíná jeho nová, pro naše oči většinou neviditelná kapitola. A ta je opět prosycena láskou, nejmocnější silou ve stvoření, kterou nic, skutečně vůbec nic nepřekoná. Ani naše vzájemné fyzické odloučení. Milujte. Irena Nováková Kafková


Knížku najdete v e-shopech i knihkupkách větších, ze srdce doporučuji, i jako dárek blízkým lidičkám...


------------------------podělte se o tento web a moudrosti s přáteli----------------------



*